Jaro stále nepřichází a velikonoční svátky byly studené a deštivé. Na Boží hod velikonoční ráno prší a je velká zima. Štěstí je, že prší až dnes a klukům, kteří nahrazovali od čtvrtečního večera zvony, ještě počasí přálo. Za padesát let, kdy jsem klapotal i já se Skalička změnila a přibylo pět nových ulic. Třicet kluků klapotářů to má složitější, protože se musí dělit, aby klapotali všem Skaličákům. Nejstarší „PÁNI“ však mají vše připraveno a rozdělili ostatní klapotáře do potřebných skupin.
Zvony se nahrazují sedmkrát. V pátek se vychází v šest ráno a vrací se domů v devatenáct hodin s krátkými přestávkami na odpočinek a dospání během dne. V sobotu po ranním klapotání se obchází všechny domy s modlitbou a klapotáři dostávají zaslouženou odměnu v podobě vajíček, penízků a dobrot za dobře odvedenou "práci". Mezi klapotáři je v tu dobu i Jidáš, který Mistra prozradil židům a musí shořet v pekle. Všichni ho honí a on je polévá. V současnosti je jidáš černý od sazí a všechny místo polévání vodou černí sazemi. Po poledním klapotání rozdělují páni odměny mezi klapotáře. V letošním roce to bylo dvě stě korun a deset vajíček. Krácení peněz a vajíček je stále stejné jako před padesáti roky - za neúčast a neuposlechnutí pánů - ti se totiž musejí poslouchat! Jsem velice rád, stejně jako ostatní Skaličáci, že se tyto hezké tradice dodržují a obnovují. I přes nevlídné Velikonoce klapotářům počasí přálo. Závěrem vzpomenu odměnu 200 korun. Jsou to pěkné peníze - deset korun za hodinu. Kluci by přece klapotání dělali i zdarma, ale na druhou stranu přemýšlím o vnukovi ze Zámrsk, kde se stejně klapotá a odměňuje, s jakou radostí vhazoval tyto peníze do pokladničky a říkal, že to má peníze na cestu do Ameriky za tetou.
František Pavlík
